Počítání romských žáků není problém. Problém je přetrvávající segregace

20.10.2026
Ostravské školy znepokojila metodika ministerstva, podle které se odhadují počty romských žáků. Proč se romské děti vůbec počítají? Proč se školy neptají přímo rodičů a proč se používá takzvaná identifikace třetí stranou? A je takový postup skutečně problém?

Když mě oslovil pan redaktor Darek Štalmach z iDNES a sdělil mi obavy některých ostravských učitelů z počítání romských dětí ve školách, napadlo mě, že se v té diskusi ztratila hlavní otázka. Všichni se ptají, jestli je správné romské děti počítat, a skoro nikdo se neptá, proč to vůbec musíme dělat.

Podle metodiky ministerstva školství mají školy odhadovat počty romských žáků mimo jiné podle vzhledu, příjmení, kulturních zvyklostí nebo bydliště na ubytovně, a jedna ředitelka střední školy, která si přála zůstat v anonymitě, to v jeho článku označila za metodiku, která jí připomíná dobu, kdy v Evropě podobné věci dopadly špatně. Takové pocity chápu a nechci je zlehčovat. Jak jsem ale redaktorovi říkal, ministerstvo se neptá, kolik mají ve škole etnických Romů, ale kolik mají dětí, které by mohly být označovány za Romy. A v tom je celá podstata věci.

Začnu tím nejjednodušším, tedy proč se vůbec počítá. Ministerstvo sbírá od školního roku 2016/17 kvalifikované odhady počtu romských žáků na základních školách. Nevzniká seznam jmen a nikdo se nedozví, které konkrétní dítě bylo označeno. Škola pošle číslo a ministerstvo z čísel vidí, kde je romských dětí hodně, kam se přesouvají a jestli se segregace zmenšuje, nebo roste. Díky těm číslům tak víme, kde jsme na tom ještě špatně, a právě proto můžeme začít opravovat to, co opravit jde, a časem doložit, že se věci opravdu zlepšují.

Čísla, která díky tomu máme, jsou přitom dost výmluvná. Podle analýzy pro ministerstvo tvoří romští žáci kolem tří procent žáků základních škol, ale ve speciálních třídách běžných škol jich je kolem 22 procent. Zhruba 130 škol má víc než třetinu romských žáků a asi 70 škol aspoň polovinu. Bez sběru dat bychom to nemohli doložit a každý by mohl tvrdit, že je všechno v pořádku.

Teď k tomu, proč odhaduje ředitel nebo učitel a neptá se rodičů. Odpověď je smutná, ale jednoduchá. V Česku se k romské národnosti hlásí jen málo Romů. Při sčítání lidu v roce 2011 jich bylo 13 150, zatímco odhady mluví o 150 až 300 tisících Romů. Kdybychom spoléhali jen na dobrovolné přihlášení, vyšlo by nám, že segregace téměř neexistuje, a to by bylo příjemné, jenže nepravdivé. Lidé se nehlásí ne proto, že by se za sebe styděli, ale proto, že dobře vědí, co jim v životě může přinést, když mají vedle jména popisek "Rom".

Druhý důvod je pro mě ještě důležitější. Dítě se nedostane do speciální nebo segregované školy proto, že se samo považuje za Roma. Dostane se tam proto, že ho druzí za Roma považují, a právě proto ho cíleně diskriminují a vyřazují z hlavního vzdělávacího proudu. Diskriminace stojí na pohledu toho druhého, a proto k tomu, aby se dala změřit, potřebujeme znát právě tento pohled. Veřejný ochránce práv tuhle metodu pečlivě zkoumal a došel ke stejnému závěru. Rada Evropy ji pro anonymní souhrnné sledování nerovností připouští.

K tomu přirovnání ke tmavé minulosti, které zaznělo v článku, řeknu jen dvě věci: byl to právě ten seznam s popiskem "c*kán" u jména a ten popisek pak zněl v mnoha případech jako rozsudek smrti. Dnes se z odhadů dělá statistika, ze které nikdo nepozná jméno jediného dítěte a která slouží k tomu, aby se děti z romských rodin přestaly dostávat tam, kam nepatří. Odhad podle vzhledu a dojmů samozřejmě nemůže být přesný u jednoho dítěte, proto se používá jen anonymně a souhrnně a nesmí nikdy ovlivnit rozhodování o konkrétním žákovi. Jen číslo, které se pošle na ministerstvo.

Hlavní věc ale zůstává. Česku byl v roce 2007 sdělen rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a bylo uznáno vinným za to, že posílalo romské děti do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, a dodnes čelí žalobě kvůli diskriminaci romských dětí ve vzdělávání. Prostě jsme ten soud jako stát prohráli a opatření, která se kvůli tomu dělají, včetně tohoto počítání, jsou způsob, jak ukázat, že se situace opravdu mění. Jsou lidé, kteří si z toho chtějí vytřískat politické body, a to považuji za hanebné. Hnusnější je to o to víc, že jde o děti, a rozhodně jim to nijak nepomáhá.

Za ostudu tedy nepovažuji to, že romské děti počítáme. Ostudné je, že to po tolika letech pořád musíme dělat, protože se s romskými dětmi dlouho zacházelo jinak než s ostatními a diskriminace romských dětí stále přetrvává.

Jsem přesvědčený, že metodu identifikace třetí stranou, tedy "third-party identification", není potřeba upravovat ani měnit. Práce nás čeká jinde: vysvětlit ji tak, aby ji pochopili i ti, kdo dosud nechápou, co je diskriminace a segregace a v čem je špatná.

Share