Co mají společného Jan Amos Komenský a Romové?
(Aneb: Proč přišli na připomenutí narození Učitele národů právě ti, na které jsme zapomněli)
Minulou sobotu jsme se sešli v Ostravě-Přívoze na vzpomínkovém setkání k výročí narození Jana Amose Komenského. Zorganizoval ho Kumar Vishwanathan z organizace Vzájemné soužití, spolu s Městským obvodem Moravská Ostrava a Přívoz, panem starostou Petrem Veselkou, výborem Nadace Olgy Havlové a dalšími institucemi a organizacemi a spolky jako Velká Náruč, Ostravská Nota a Awen Amenca.
Přišly i romské děti pod vedením sbormistra Milana Bindatsche. Krásně zpívaly. Ano bylo to krásné. A trochu paradoxní.
Takže — co má Jan Amos Komenský společného s Romy? Na první pohled nic.
Komenský byl moravský učenec 17. století, vyhnanec, teolog a zakladatel moderní pedagogiky. Říkáme mu "Učitel národů." Romové jsou komunita, kterým náš vzdělávací systém po staletí nepříliš úspěšně — a někdy záměrně — zavírá dveře.
Na druhý pohled — všechno.
Komenský věřil, že vzdělání má být pro všechny. Bez výjimky. Bez ohledu na pohlaví, původ nebo majetek. Napsal to jasně: škola má být "dílnou lidskosti", ne sítem, které třídí děti podle toho, komu se narodily.
Děkan Ostravské univerzity pan Daniel Jandačka na setkání hovořil o fascinující shodě dějin: Komenský a Rembrandt se pravděpodobně skutečně setkali. Rembrandt ho dokonce namaloval. Komenskému se prý výsledek příliš nelíbil — ale Rembrandta zdvořile pochválil, "že se snažil." (Takový byl — i při kritice diplomatický.)
Několik řečníků pak opakovaně zdůraznilo jednu nepříjemnou věc: Komenského učení se v Čechách nikdy pořádně neujalo. Zatímco země, kam naši učitelé jezdí na exkurze — Švédsko, Finsko, Nizozemsko — Komenského myšlenky vzaly za své a dál je rozvíjejí, my jsme si nějak vystačili s frontální výukou, memorováním a tříděním dětí na ty "šikovné" a ty ostatní (dokonce máme obavy, že ty "pomalé, hloupé" děti budou brzdit ty "chytré a šikovné". Za ty ostatní, pomalé a hloupé jsou často označovány právě romské děti.
Česká republika byla odsouzena Evropským soudem za segregaci romských žáků ve vzdělávání. Speciální školy plné romských dětí. Třídy složené výhradně z jedné skupiny. Systém, který děti třídí dřív, než dostanou šanci ukázat, co v nich je.
Komenský by se divil. Nebo by se nedivil. Viděl za svého života dost nespravedlnosti. Proto psal o nápravě věcí lidských, nejen o učebnicích.
Říká se, že: síla společnosti se měří tím, jak se stará o své nejzranitelnější.
Romské děti, které minulou sobotu zpívaly na vzpomínkovém setkání, mají talent. Mají hlas. Mají kulturu bohatší, než si mnohý z nás dokáže představit.
Co nemají a co jim dlužíme, je rovný přístup ke vzdělání.
Možná by to byl nejlepší způsob, jak si Jana Amose Komenského skutečně připomenout. Ne slavnostními proslovy o jeho odkazu, ale rázným ukončením diskriminace romských dětí ve školách.
Paní Tereza Juchelková mluvila o Škole hrou. Ne jako o té ohrané frázi, ale o skutečném místě, skutečné škole. Pro všechny děti. Bez výjimky.
Pan starosta Veselka nám pak četl z Malého prince od Antoine de Saint-Exupéry.
To by potěšilo Jan Ámose Komenského víc než Rembrandtův portrét.
Díky Kumarovi a všem organizátorům za krásné setkání. Díky romským dětem za vystoupení. A díky panu Komenském za to, ………. že nám dal vizi, ke které se teprve pomalu přibližujeme.
